It's hard to forget
someone,
who gave you so much to
remember.





Fight - 1.

15. dubna 2012 v 21:03 | Wickie |  Fight
Poznámka: Žádní Jonasové. Žádné upíři slaďárny. Žadný třpyt na slunci. Jen krev...


Potuloval jsem se po lese a procházel mezi stromy. Sám jsem neznal příčinu, nějaký důvod toho, proč tu jsem. Vždyť tyhle stromy už tak dlouho znám, vím přesně, kde který stojí a nikdy jsem mezi nimi nenašel nic jiného než rozprášené, ale pronikavé vzpomínky. Na ně jsem dnes neměl náladu a přesto jsem tu stál. Sám, v tmavém kabátu ke kolenům. Stál jsem na místě, kde jsem se narodil.


"Josephe, teď za svou sestrou nemůžeš'!"vyjekla matka a snažila se mi zavřít dveře před obličejem.
"Já ale musím!"protestoval jsem a snažil se dveře odstrčit. Normálně by se mi to povedlo, byl jsem silnější než moje matka ve středních letech, ale bál jsem se dát větší ránu.
"Ne!"vykřikla a já nahlédl dovnitř. Viděl jsem sestru v zrcadle, jak se zmateně dívá, ale protože jí Rose utahovala korzet nemohla se ani otočit. "Oblékáme sestru na dnešní ples. A ty už jdi, musí být v klidu a sama."zavelela matka a pak mi dveře klaply u nosu.

Ano, vzpoměl jsem si na ples. Sestra se dozvěděla den před ním, že to má být také její zásnubní. Neznala ho, ale podle otce byl skvěle vychován a také byl dostatečně bohatý, aby ji mohl uživit. Alexander Hogins, vyšší blonďák sportovní postavy - to bylo vše na co jsem si uměl vzpomenout.

"Ale proč já?!"vztekala se Anneliese, moje mladší sestra, když se dozvěděla, že její ples je zásnubní. "Joseph je přece starší! Má právo se ženit jako první, ne já. To on by... měl zakládat rodinu."nervózně rozmachovala rukama. Znal jsem ji jako své boty. Věděl jsem, jak moc ji to bolí, jak uvnitř sama sebe žhne jako plamen, jak ji to dráždí a dopaluje.
"Joseph je můj skvělý syn. On ještě bude studovat, nemá čas na to aby se ženil."řekl otec a napil se whisky. Cítil jsem se špatně vždy, když tohle otec říkával. Sestru jsem miloval a věděl jsem, že ji ubližuje to, že je nedoceněna. Že já jsem jediný syn našeho otce, velkoobchodníka Rewoltse.
"Nechci se vdát."zašeptala ledově, ačkoliv uvnitř sebe hořela.
"Budeš muset. Jsem tvůj otec, mé rozhodnutí neovlivníš."řekl přísně a skleničku s whisky postavil na dřevěný stůl.

Pomalu jsem šel mezi stromy a předemnou se začaly nořit trosky bývalé vesnice, kde jsme žili. Věděl jsem přesně, kde stál náš dům a zamířil tam. Přivítaly mě dva velké balvany, které kdysi tvořily bránu do našeho pozemku. Nahoře na bráně bylo naše jméno, které oznamovalo, komu tyhle velké lány patří.
Otec byl velkoobchodník - naše jméno bylo známo vývozem skvělého dřeva právě z lesů zde kolem. Všechno tady mělo později připadnout mě, jako jedinému synovi.

"Tak ráda jsem tancovala a teď? Mám hnus z plesů!"stěžovala si Anne, když jsme spolu seděli na loučce za domem.
"Uvidíš, třeba se ti ještě sňatek s Alexanderem bude líbit."snažil jsem si ji povzbudit.
"Co? Nikdy! Nechtěla jsem se vdát dřív, než mi bude alespoň jednadvacet! Je mi sedmnáct. Mám teprve vylétat z hnízda, učit se."mluvila sice vyrovnaným hlasem, ale cítil jsem, že by plakala.
Přitáhl jsem si ji na hruď a čechral ji vlasy. Moje mladší sestřička se bude vdávat. Jakobych tomu sám nevěřil, vždyť ještě nedávno jsme spolu létali po zahradě a hráli si na schovávanou.
"Nechci se vdát v roce 1776."zašeptala. "Už jen z toho, jak je to ošklivé číslo"zasmála se.
"Nad čím nepřemýšlíš."zazubil jsem se.
"No, ale představ si, Josephe,"vyškočila na nohy. "Kdybych se vdávala v roce 1780. Bylo by mi jednadvacet a rok by byl krásný. Líbí se mi tyhle čísla."zasmála se.
"Jsi blázen."konstatoval jsem suše.
"Mám nápad!"vyhrkla zběsile. "Však je to jen zásnubní ples! Ještě žádná svatba."řekla a ďábelsky se zazubila.

Posadil jsem se na místo, kde jsme před 236 lety seděli se sestrou. Už zde rostly jen stromy. Po vymýcení naší vesnice se zne vysadily nové stromy, které ji naprosto pokryly. Od té doby, jakoby neexistovala.
A všechno to vlastně začalo tak zvláštně...

Odešel jsem od zabouchnutých dveří. Sestra byla skoro nachystaná na ples, který zanedlouho začínal. Hosté už byli v naší velké síni. Hudba hrála zatím jen velmi potichu, jako doprovod pro vznešené konverzace, kteří taky vedli vznešení lidé. Všichni z naší vesnice. Naše rodina, rodina Hoginsových a další vlivní občané, se kterými měl náš otec kontakty.
"Jesephe, ty jsi ale vyrostl. Otec se nepochlubil, jak už mužného syna má."zasmála se na mě teta a nadšeně mě políbila na tvář. Přicestovala dnes ráno až z Virginie, ale ještě jsem neměl možnost ji potkat.
"Rád tě vidím."usmál jsem se a také ji políbil na tvář. Pak jsem si upravil kvádro a vstoupil jsem do síně.
Zanedlouho přišla i moje sestra a velmi brzy se začalo se zásnubami. Všichni hosté tleskali a gratulovali a Anneliese se snažila usmívat na lidi i na Alexandera, kterého viděla téměř poprve v životě. Párkrát ho potkala na náměstí, ale nikdy s ním nemluvila. On se ve vesnici ani příliš nezdržoval, už od mládí studoval jinde.
Asi v polovině gratulací zhasla polovina osvětlení. Lidé začali být nervózní a zpanikařili, když zhlaslo úplně a zůstaly svítit jen drobounké svíčky na stolech.
"Anneliese!"chytl jsem sestru za ruku.
Lidé pobíhali a někde jsem zahlédl i otce s matkou. Hlavní pro mě bylo, že jsem sestru pevně držel a nehodlal jsem ji pustit. Mezi lidmi vládla panika a najednou jsem viděl, jak někteří padají ochromeně k zemi, jakoby byli mrtví. Oni byli mrtví.
"Josephe!"zakřičela Anne a oběma rukama se mě chytila. Rozeběhl jsem se a sestru táhl za sebou.
"Tati,"vykřikl jsem, když jsem ho nedaleko uviděl. Chtěl jsem ho popadnout za ruku a utéct i s ním, ale dřív než jsem to stihl ho kdosi popadl. Hlavu mu ohnul na stranu a svoje tesáky zabořil do bělostného krku, ze kterého okamžitě vytekla rudá krev.
Pak už si moc nepamatuji. Probudil jsem se v troskách a vedle mě ležela Anneliese. Cítil jsem podivnou žízeň, prahl jsem po tmavorudé tekutině. Chtěl jsem ji a cítil ji. Krev.

Pochopil jsem, co se stalo. Legendy o upírech jsem slýchaval často. Postaral jsem se o sebe i o svou mladší sestru. Pili jsme krve kolik jsme potřebovali a žili jsme hravým životem téměř přes sto let.
Chtěli jsme bojovat proti nekonečnu, proti nesmrtelnosti, ale po prvním doušku lidské krve, která napojila naše hladová hrdla jsme takto chtěli žít napořád. Chtěli jsme krev - hlavní smysl našeho nového života.
A pak mě moje sestra opustila...

… Bez ní jsem se cítil opuštěný a prázdný. Byla mojí součástí, mojí vlastní krví. Vše, co mi zbylo z mého života.
Nastěhoval jsem se nedaleko naší vesnice, abych měl alespoň nějakou vzpomínku. I když vesnice dávno neexistovala, protože sousední město Marcelle's Rocks ji strachy před upíry vymýtilo, stále jsem se vracel do lesa a obživoval vzpomínky.
"Bratře."oslovil mě jemný ženský hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | 15. dubna 2012 v 21:58 | Reagovat

Krásné. Miluju to! Chtěl jsem ji a cítil ji. Krev. ♥ ♥
Honem další upírko! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama