It's hard to forget
someone,
who gave you so much to
remember.





Fight - 2.

23. dubna 2012 v 21:21 | Wickie |  Fight
Poznámka: Trochu kratší než minule. Ano, trvá mi to sesmolit jeden díl, ale i tak. Oh my god, já píšu! :DD Komentáře potěší :P


Otočil jsem se na svou mladší sestru. Stála za mnou v krémovém třičku přes které měla sáčko a v upnutých džínách podrthující její hubené nohy.
"Anne."hlesl jsem. Sestra vytáhla jeden koutek vzhůru přesně tak, jako to vždy dělávala a párkrát mrkla svými dlouhými černými řasami.
"Neviděli jsme se téměř sto let, Josephe."pousmála se ještě o trochu více. "Chyběls mi."
"Ty mě taky."kývl jsem. Seskočila s pařezu na kterém stála a pomalým krokem s rukama v kapsách saka ke mně zamířila.

"Tady si to pamatuji."zasmála se falešně a posadila se. Přesně na to místo, kde tenkrát seděla. Moje malá sestra, která se měla vdát. Co se asi stalo s Alexanderem? "Byla jsem rozhodnuta si ho vzít, když si to otec přeje. Chtěla jsem, aby jednou řekl - to je moje holčička."zašeptala.
Přisel jsem si mlčky k ní. Když jsme se proměnili utekli jsme a nikdy se sem nevrátili. Já ano, nedávno, ale má sestra až dnes. "Miloval tě."zašeptal jsem.

Chtěl jsem ji a cítil ji. Krev. Zvedl jsem se ze země a očima mžoural po okolí. Barvy teď byly jasnější a viděl jsem mnohem lépe. Díval jsem se všude kolem a v otrhaných šatech se plahočil mezi troskami a hledal, čuchal, kde bych našel alespoň kapičku rudé tekutiny.

Anneliese se uchechtla. "Takových vzpomínek."zašeptala. "A oni zde raději zasázeli stromy. Pamatuješ kde bylo náměstí?"
Ano, moc rád jsem tam chodíval. Do lékárny, do divadla nebo jen prostě na náměstí, dívat se na procházející se lidi. Jak mi to chybí. Mohl jsem být dávno mrtvý, pohřbený u těl svých příbuzných. Tolik by mi z dnešního světa uteklo.
"Kdes vůbec byla, ty roky?"zeptal jsem se zklamaně.
"Tak různě."odpověděla Anne a známě vytáhla jeden koutek vzhůru. "Létala jsem po světě a snažila se zkrotit žízeň."
"Proč... jsi odešla?"zeptal jsem se. Chyběla mi. Byla to moje sestra, mé já, poslední vzpomínka na minulost.
"Víš,"zašeptala. "Pití krve mi nikdy nevadilo. Libovala jsem si, byla jsem šťastná, když jsme se proměnili. Neměla jsem pocit, že mě někdo omezuje jako náš otec a nebyl už nikdo, kdo by mě shazoval. Pamatuješ, jak jsme chodili do klubů na zábavu? To já jsem byla středem vesmíru a to se mi líbilo." Její vypravování mě vtáhlo zpět do mých zaprášených vzpomínek.

"Pojď, Anne, už se setmělo."zavolal jsem na sestru do koupelny. Byli jsme připravení vyrazit za zábavou do nejluxusnějšího podniku tohoto města, jehož jméno jsem si ani nepamatoval. Byli jsme krátce po proměně, utekli jsme z rodného města daleko, aby nás nikdo neodhalil a užívali si mládí a nesmrtelnosti.
"Už jdu."houkla svým jemným hlasem a otevřela dveře. Odhalila se mi v nich nová osoba. Anne, jindy plachá a často oblékaná do usedlé béžové a starorůžové, která označovala její nevyspělost a mládí byla nyní navlečená v drahých černých šatech po kolena. Odhalovaly její štíhlé lýtka a stříbřité lemování jí tvarovalo nádherné ramena.
Potom jsme se vydali do klubu. Anne si prohlíželi všichni pánové a já na ni dohlížel. Přesto se odvážila s některými z nich koketovat.

"Cítila jsem se nádherně, celá ta léta, co jsme procestovali. Muži mě chtěli a já prahla po jejich krvi, kterou mi po třetí sklence bez zábran dávali."
"Ano, i ženy to chtěly."zabručel jsem souhlasně.
"Ano,"kývla. "Jenže pak, když jsem se za jedním vydala až do ulice uvědomila jsem si, kam jde. Celou dobu jsem ho v klubu sledovala, pil jen s přáteli, jediné ženy se nedotkl a pak odcházel. Šel domů, kde na něj čekala žena a možná i děti."zaúpěla.
"A ty?"zeptal jsem se.
"Já ho nezabila. Ačkoliv jsem měla žízeň. Nemohla jsem. Uvědomila jsem si - kolik z těch mužů má doma ženu? Kolika dětěm jsem sebrala otce?"
A tím ukončila konverzaci. Zvedla se z místa a já pochopil, že dál mluvit nechce. Dojde čas, kdy mi to řekně, odhalí své tajemství sama. "Dáme si skleničku?"nabídla.
Za vteřinu jsme stáli na kraji města a vykračovali si to k nejlepšímu baru Marcelle's Rock. Ano, zde jsem teď bydlel. "Byla jsem tu před 235 lety. Stále stejné náměstí."zasmála se Anneliese a rozhlížela se.
Posadili jsme se na barové židličky a objednali si dvě whisky. "A vůbec, Joe,"oslovila mě sestra. "Nevíš, co se stalo s Alexanderem?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | 23. dubna 2012 v 21:27 | Reagovat

Jo! Konečně! I am HAPPY!! :D Dočkala jsem se. :D Lásko moje, honem další díl, jsem nedočkavá! :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama